VZÁCNÝ PENÍZ ke korunovaci Maximiliana II. na českého krále
Král Ferdinand I. stanovil v závěti z 25. února 1554 rozdělení svých zemí mezi své tři syny.
Maximilian jako prvorozený dostal do držení podunajské Rakousko tj. Dolní a Horní Rakousy, království české a uherské. Kromě toho byl určen jako nástupce římské císařské koruny. Prostřední Ferdinand získal Tyroly a nejmladšímu Karlovi připadla vnitrorakouská hrabství Korutany, Štýrsko a Kraňsko. Tím se v rakouské linii habsburského rodu vytvořily tři větve – rakouská, tyrolská a štýrská.
Maximilian se narodil 1. srpna 1527 ve Vídni jako syn rakouského arcivévody, českého krále Ferdinanda (pozdější císař Ferdinand I.)1 a jeho manželky Anny Jagellonské.2 Mládí strávil v tyrolském Innsbrucku, kde také studoval. Dostalo se mu důkladného vzdělání. Mezi jeho učiteli byli významní humanisté, jako například Caspar Ursinus Velius a Georg Tannstetter. Podobně jako jiní členové panovnické rodiny i Maximilian se učil celé řadě jazyků. Vedle němčiny to byla francouzština, španělština, italština, čeština, maďarština a latina. K jeho učitelům krátce patřil i Wolfgang Schiefer (tajný luterán, a proto byl brzy propuštěn), který Maximilianovi údajně jako první přiblížil myšlenky protestantismu. Sympatie k této konfesi3 tak utvářely charakter mladého arcivévody. Poměrně brzy, již v roce 1543, vstoupil do kontaktu s protestantským kurfiřtem Augustem Saským, což habsburský dům dost nelibě nesl. Měl být proto co nejdříve izolován od protestantského vlivu, a tak když mu bylo
sedmnáct let, vzal ho sebou jeho strýc Karel V. do Španělska a v roce 1548 ho oženil se svou dcerou Marií, infantkou španělskou.4 Sňatek měl jednak upevnit svazek mezi španělskou a rakouskou linií rodu, jednak byl zamýšlen i jako pokus o převýchovu a přivedení arcivévody na katolickou víru. Ale ani pobyt na španělském dvoře Karla V. jeho katolicismus příliš neposílil.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
