Jakou barvu má zlato ?
Ryzí zlato má hřejivou, bohatě žlutou barvu.
V slitinách s jinými kovy však může nabývat celé řady odstínů od bílé, přes žlutou až po červenou barvu. Zvláštními postupy však může získat i nečekanou modrou, černou nebo růžovou barvu.
Podobně jako malíř míchá žlutou a modrou barvu aby získal zelenou, lze smícháním různých kovů změnit barvu zlatého šperku. Přidáním mědi získává barva zlata červené tóny, stříbro a některé další kovy ji mění k bílé. Tím se ale snižuje ryzost zlata a mění se i jeho fyzikální vlastnosti.
Červené zlato – červený odstín se získává přidáním mědi. Čím vyšší je obsah mědi, tím nižší je tvrdost slitiny, což někdy bývá na závadu pevnosti zlatnického výrobku.
Zelené zlato – slitina zlata se stříbrem nebo s kadmiem. Odstín zelené je ovlivňován množstvím stříbra ve slitině.
Modré zlato – slitina zlata s ocelí, obyčejně v poměru 18:6. Zvláště v Evropě byl tento odstín zlata oblíben v 19. století, kdy do módy přišly ocelové šperky. Tumbagu – slitina zlata a mědi v poměru 4:1. Vyniká nízkou tavitelností a větší tvrdostí než jiné slitiny zlata a má matný lesk bronzu.
Purpurové zlato – tak se nazývá slitina zlata a hliníku obyčejně v poměru 18:6. Jeho barvu nelze označit jako čistě purpurovou, spíše se podobá bronzu se švestkově modrým nádechem. S purpurovým zlatem se veřejnost seznámila poprvé v roce 1937.
Bílé zlato – je slitina zlata s kovy, které ho intenzivně odbarvují, takže slitina nabývá čistě bílé barvy, je naprosto stálá na vzduchu a dá se vyleštit do vysokého lesku. Nejintenzivněji odbarvuje zlato nikl a paládium. Zřídka se přidává do slitin bílého zlata rhodium, měď a zinek. Bělozlaté slitiny jsou známy od počátku 20. století, nenašly však zpočátku ve zlatnictví oblibu, díky své tvrdosti byly spíše používány v hodinářském průmyslu jako slitiny ložiskové a pružinové. Dalším výzkumem byly získány slitiny vhodné i pro klenotnictví, zvláště jako náhražka platiny k výrobě klenotů. Bílé zlato se rozezná od platiny lučavkou královskou, která na zkušebním kameni vryp bílého zlata okamžitě rozpustí.
ZLATÉ RAŽBY S IKONOGRAFIÍ
blízkou slezským grešlím
Slezské grešle, především z období dlouhé vlády císaře Leopolda I., jsou pro svou relativně snadnou dostupnost a velkou variabilitu mincovních obrazů na rubu těchto mincí, vděčným předmětem zájmu mnoha sběratelů habsburských vládních ražeb. Existují však i velmi vzácné zlaté ražby z přelomu 17. a 18. století s ikonografií velice z vládních mincoven často nesprávně označované jako „odražky grešlí ve zlatě“.
V numismatických encyklopediích je u hesla „odražek“ následující definice: „Odražek je mince nebo medaile ražená z jiného kovu, než bylo mincovním řádem nebo vydavatelem původně určeno.“ V tolarovém období se používalo odražků původně stříbrných nominálů např. tolarů ke vzniku násobků dukátů. U drobné mince se pak většinou jednalo o díly dukátu. Za regulérní odražky jsou považovány ty, k jejichž zhotovení se využívalo již hotových razidel určených k ražbě jiných nominálů shodného průměru.
U slezských grešlí vycházejících z vládních mincoven za panování císařů Leopolda I. a Josefa I. však je situace z tohoto pohledu poněkud nepřehledná. V polovině 18. století se v soupisech velkých sbírek (např. Welzl von Wellenheim, Köhler) s pojmem odražek grešle ve zlatě nesetkáváme, mince jsou popisovány jako díly dukátu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2018.
MINCE-ČNB.CZ