Kolonie, kolonie a zase kolonie… (1) Francie
Rozpínavost evropských států patřila od středověku vždy mezi výsady mocností mající přístup k moři.
Mezi tyto velmoci se řadí také Francie, která v první polovině 17. století kolonizovala severní Ameriku z hlediska obchodního, nežli z pohledu strategického. Ve své době to neměli kolonizátoři nikterak jednoduché, protože naráželi na neustávající odpor již dříve usídlených Portugalců a Španělů.
Založením Port Royal a posléze po třech letech také města Quebec, dali podnět k založení kolonie s názvem Nová Francie, která se nacházela u břehu řeky Sv. Vavřince. Založením města Lousiany expandovali kolonisté ve prospěch krále více na západ. Po prohrané tkzvané sedmileté válce s Anglií však Francie o tuto kolonii přišla. V této době se také rozhodla
kolonizovat menší karibské oblasti, které se staly díky africkým otrokům výnosnými. Rokem 1604 se píše počátek kolonizace Francouzské Guyany, která zůstala kolonií do dnešních dob, proto se na tomto území platí evropskou měnou eurem. Francie se také kolonizačně rozvíjela na africkém kontinentu, kde získala značná území, o které postupem času opět přišla. Jednou z mnoha kolonií bych zmínil pohledem na bankovku stát na tomto černém kontinentě zvaný Francouzská Západní Afrika. Tato federace byla původně založena v roce 1895 jako unie Francouzského Súdánu, Pobřeží Slonoviny, Senegalu a Francouzské Guiney. Postupem času se tato federace rozrostla o sousední teritoria Dahomey a Mauretánie.
Po první světové válce bylo odebráno společenstvím národů Německu Francouzské Togo, které se připojilo k Dahomey, ale zachovalo si svou vlastní samosprávu. V průběhu svého trvání Francouzské Západní Afriky docházelo k mnoha reorganizacím, ale centrálně za chod unie odpovídal Dakarský generální guvernér přímo Ministerstvu pro kolonie v Paříži, naproti tomu jednotlivé složky této unie se zodpovídaly pouze Dakarskému gubernátu. V září 1958 proběhlo referendum o budoucnosti tohoto francouzského společenství. Jednotlivé země si zvolili možnost vzniku autonomních republik v rámci společenství, které však nemělo dlouhého trvání.
Jako jediná si v tu chvíli zvolila cestu úplné nezávislosti Guiney.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012.
PÍSMO NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (5)
Krok ze starověku do středověku
Každé přechodné historické období mísí staré a nové, odcházející a přicházející. Legendy na mincích to samozřejmě odrážejí. Pozdní antika a raný středověk měly jako společný jmenovatel křesťanství. Obsah textů mincí, a také výtvarné provedení písma, nám nabízejí cenná dobová svědectví o prorůstání státu a nové víry.
Stůl v koutě krčmy obsadila skupina veteránů. „Něco vám vokážu“, řekl jeden a nechal kolovat malou bronzovou minci. „Tuhleto malý znamení je mi ňáký povědomý “. Nejstřízlivější přiblížil peníz až k očím: „Máš pravdu, tohle jsme si malovali na štíty tehdá před bitvou u Milvijskýho mostu. Ale co to je, to sem už zapomněl.“ Mince šla z ruky do ruky, a také další bývalí legionáři jen vrtěli hlavami. „To je přece Christogram,“ neudržel se otrávený krčmář, který jim právě doléval. Zničení Říma barbary roku 476 ukončilo dějiny západořímské říše. Než k tomu ale došlo, vytvořilo několik císařů podmínky k přežití říše v transformované podobě a na jiném místě. Nejdůležitějším z nich byl Flavius Valerius Constantinus (274–337), kterého známe spíš pod jménem Konstantin I. Veliký.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2018.
MINCE-ČNB.CZ