Hyperinflace v Zimbabwe
Listopad roku 2007 byl v Harare teplý a vlídný, pokud se počasí týká. Blížilo se léto a já si uvědomovala, že ty Vánoce budeme sami, tedy my všichni – já, má rodina a mí přátelé v Harare, bez tradiční návštěvy z domova.
Jedním z důvodů proč si nepozvat návštěvu právě toho roku, byla neutěšené zásobování Zimbabwe běžnými potravinami a věcmi denní potřeby a prudká inflace, která úspěšně ožebračovala i ten zbytek pracovní placené síly v zemi.
Osobně jsem měla slušný zahraniční plat a doufala i v radikální změny po volbách, a inflaci jsem zpočátku vnímala jen jako obtížný prvek svého pobytu, s kterým se dá plánovitě žít. Byl to omyl. S inflací se dlouhodobě, když navíc přeroste v hyperinflaci, žít nedá. Je to boj o každou rychlou směnu, okamžitý nákup a stejně nakonec skončíte u bartrového obchodu. To jsem však toho listopadu ještě netušila... A dnes na to období dokonce vzpomínám s nostalgií, hodně jsem se poučila.
V únoru 2007 oznámila Rezervní Banka Zimbabwe zavedení tzv. třetího typu zimbabwského dolaru a současně vyhlásila boj proti inflaci, která byla již v té době čtyřmístná. Mezi březnem a červnem 2007 platila striktní nařízení o cenách základních surovin (jako mouka, máslo, vejce, mléko, ale i olej, cukr a maso), což se projevilo tím, že města přestala být zásobována, neboť prodejní ceny těchto komodit byly nižší než náklady na dopravu a přepravu. Celé země začala trpět chronickým nedostatkem benzínu a nafty a vcelku pravidelně se vypínal elektrický proud v celých čtvrtích. Z krásných alejí jacarand mizely jen trošičku seschlé větve na otop a papír, prázdné plastové lahve a obaly dosáhly maximální míry dalšího použití bez pokynů k recyklaci.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012.
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
MINCE-ČNB.CZ