VZÁCNÝ PENÍZ ke korunovaci Maximiliana II. na českého krále
Král Ferdinand I. stanovil v závěti z 25. února 1554 rozdělení svých zemí mezi své tři syny.
Maximilian jako prvorozený dostal do držení podunajské Rakousko tj. Dolní a Horní Rakousy, království české a uherské. Kromě toho byl určen jako nástupce římské císařské koruny. Prostřední Ferdinand získal Tyroly a nejmladšímu Karlovi připadla vnitrorakouská hrabství Korutany, Štýrsko a Kraňsko. Tím se v rakouské linii habsburského rodu vytvořily tři větve – rakouská, tyrolská a štýrská.
Maximilian se narodil 1. srpna 1527 ve Vídni jako syn rakouského arcivévody, českého krále Ferdinanda (pozdější císař Ferdinand I.)1 a jeho manželky Anny Jagellonské.2 Mládí strávil v tyrolském Innsbrucku, kde také studoval. Dostalo se mu důkladného vzdělání. Mezi jeho učiteli byli významní humanisté, jako například Caspar Ursinus Velius a Georg Tannstetter. Podobně jako jiní členové panovnické rodiny i Maximilian se učil celé řadě jazyků. Vedle němčiny to byla francouzština, španělština, italština, čeština, maďarština a latina. K jeho učitelům krátce patřil i Wolfgang Schiefer (tajný luterán, a proto byl brzy propuštěn), který Maximilianovi údajně jako první přiblížil myšlenky protestantismu. Sympatie k této konfesi3 tak utvářely charakter mladého arcivévody. Poměrně brzy, již v roce 1543, vstoupil do kontaktu s protestantským kurfiřtem Augustem Saským, což habsburský dům dost nelibě nesl. Měl být proto co nejdříve izolován od protestantského vlivu, a tak když mu bylo
sedmnáct let, vzal ho sebou jeho strýc Karel V. do Španělska a v roce 1548 ho oženil se svou dcerou Marií, infantkou španělskou.4 Sňatek měl jednak upevnit svazek mezi španělskou a rakouskou linií rodu, jednak byl zamýšlen i jako pokus o převýchovu a přivedení arcivévody na katolickou víru. Ale ani pobyt na španělském dvoře Karla V. jeho katolicismus příliš neposílil.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.
Historická mince jako inspirace Medailéři a pražský groš
Oběžné mince a medaile měly vždy leccos společného, přinejmenším výtvarnou formu a autora.
Ve starých mincovnách uměli řezači želez udělat podle objednávky stejně dobře razidlo pro minci i pro medaili. Kupodivu ani dnes se tahle souvislost úplně neztratila. V seznamech realizací mnoha soudobých medailérů najdeme vedle sebe medaile i mince. V osobě jejich autora však můžeme pozorovat ještě jednu, méně obvyklou vazbu.
Zvláštní případ propojení mince a medaile nastane ve chvíli, kdy si umělec vypůjčí starý mincovní obraz pro svou aktuální práci. Není přitom důležité, jestli právě pracuje na medaili nebo pamětní minci, protože ta má, navzdory nominálu, blíž k medaili než k oběžné minci. Zápůjček tohoto druhu bývá kupodivu dost. Bude to tím, že reliéfy dobových mincí nesou ve svých pregnantních kompozicích množství informací vyjádřených úspornými a přitom účinnými výtvarnými prostředky. Využití se tedy přímo nabízí. V mincovních reliéfech jsou asi nejvýraznější figurální motivy, zejména hlavy, poprsí nebo celé figury. Dále mince disponují například motivy heraldickými, reliéfy staveb a jejich souborů, také mnoha věcnými náměty a jejich skladbami. To vše, kromě již zmíněného nominálu, doplňuje ornament, dobové písmo a někdy, zejména v pozdějších dobách, i letopočet..
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013
MINCE-ČNB.CZ