ROMAN SHAMILYAN Mistři české numizmatiky
Realizace první ražené medaile se Roman Shamilyan dočkal už v osmnácti letech.
Ve svých dvaceti pak zvítězil v soutěži o minci České národní banky. Rychlé úspěchy talentovanému mladíkovi s arménsko-ukrajinskými kořeny však rozhodně do hlavy nestouply. Roman je vybaven silnou sebereflexí, chutí se zdokonalovat, zároveň je z něj však cítit pokora. A to nejen k umění, které v něm objevil jeho otec a které považuje za dar, ale i k životu samotnému. S manželkou a synem žije v Jablonci nad Nisou, kde v letošním roce ukončí studium na tamní Vyšší odborné škole.
Loni se vám povedl husarský kousek. Vyhrál jste soutěž na minci ČNB, což je obdivuhodné i vzhledem k vašemu věku. Doufal jste v takový úspěch?
Přiznám se, že ne. Dělal jsem totiž ještě jednu minci společně se svým učitelem a většinu svých nadějí jsem vkládal právě do ní. Tuhle vítěznou jsem vlastně za prioritní nepovažoval. Zajímavé je, jak jsem se o vítězství dozvěděl. S kolegou Hanušem jsme se byli podívat v muzeu pošty a tam potkali pána z České mincovny a zeptali jsme se ho, jestli už zná výsledky soutěže. Říkal, že první místo získal někdo z naší školy. No a já jsem stál vedle něj a ptal se na jméno, on mě tehdy neznal, ale medaili nějak popsal a já jsem s nadšením vyhrkl: „Tak to bude moje!“ No, byl jsem velice překvapený a hned radostně volal domů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.
Jak se dělá mincovna (16) Ražba zlatých mincí
Ve svých vzpomínkách se musím vrátit o více než 60 let zpátky, kdy jsem se vždycky v polovině května setkával se svojí tetou.
Ta k nám z Prahy přijížděla na vesnickou pouť. Můj děda i babička z otcovy strany, pocházeli každý z deseti dětí, a tak otec měl velké množství strýců a tet, a ještě více bratranců a sestřenic. Všichni cítili rodovou povinnost, alespoň jednou v roce k nám přijet. V tomto příbuzenstvu se vyznal jen můj otec, já jsem si to pozvolna třídil, ale oni ti lidé byli v principu hodně podobní. Žili většinou v okolních vesnicích a živili se jako zemědělci. Jedna otcova sestřenice byla výjimkou...
Otcova sestřenice se jmenovala Zdeňka. Byla švadlenou, neměla děti a nikdy se nevdala. Hlavním zdrojem jejího příjmu bylo vykládání budoucnosti z karet pro pražskou smetánku. Byla tajemná, měla nádherné velké tmavé oči a sametový hlas, ve kterém každé slovo znělo jako z jiného světa. Příbuzenstvu z karet vykládala a všichni tomu věřili. Zda se to splnilo, nevím. Mně, jako sedmiletému uličníkovi a zlobivci předpověděla, že jednou budu cestovat po světě a budu poznávat cizí země. Všichni jsme se tomu smáli, jenom ona svým výrazem v očích mě s lehkým úsměvem kárala, že karty nelžou.
V době vysokoškolských studií jsem svoji záhadnou tetu, na pokyn rodičů, občas navštěvoval, abych jí pověděl, jak se žije v bývalé hospůdce, kde se kdysi narodila její matka. Karty mi už nevykládala, protože viděla, že jsem žil v jiné realitě než ona. Když jsem se chystal na promoci, dne 3. července 1971, nebylo pochyb, že na tento významný den musím pozvat i svoji starou tetu. Po slavnostním převzetí vysokoškolského diplomu se ke mně tato dáma nenápadně přitočila. Byla celá v černém a vypadala jako z jiné doby. Dala mi na památku malou krabičku a popřála mi všechno dobré. Poděkovala za pozvání a nenápadně zmizela s tím, že se na společný oběd necítí dostatečně zdráva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
MINCE-ČNB.CZ