Německá platidla po 2. sv. válce (6) Euro
Německá marka, symbol síly a prosperity německého hospodářství, se po téměř 53 letech ocitla na seznamu zaniklých národních měn, které byly k 1. 1. 2002 nahrazeny společnou evropskou měnou EURO.
V této šesté části se na problematiku EURA opět podíváme především z německého pohledu a detailní popis přenecháme do samostatných příspěvků.
Po druhé světové válce bylo hospodářství evropských zemí silně zasaženo. Na celém kontinentu se projevoval nedostatek spotřebního zboží i potravin což už ve válečných letech vedlo k zavedení přídělového (lístkového) systému. Vyskytovaly se i případy opětovného vydávání nouzových platidel, ostatně jak tomu bylo i za první světové války i když nutno podotknout, že zdaleka ne v tak velkém rozsahu. V mnohých zemích byly tak vlády přinuceny k nejrůznějším měnovým opatřením. Snaha vyhnout se dalšímu konfliktu vedla státy k hledání optimálního uspořádání, které postupem času přerostlo v proces evropské integrace. Proces postupného sjednocování a integraci po mnoha letech a peripetiích vyvrcholil podepsáním Maastrichtské smlouvy v únoru 1992. Ta sestává ze tří pilířů. Prvním pilířem je stávající Evropské společenství, druhým nově založená Společná zahraniční a bezpečnostní politika a třetím pilířem je spolupráce v oblasti práva a vnitřních věcí. Na jejím základě bylo rovněž dohodnuto, že se společnou měnovou jednotkou členských zemí Evropské měnové unie (EMU) stává euro. Do EMU vstoupily všechny členské země EU kromě Velké Británie, Dánska a Švédska. Maastrichtská smlouva obsahuje podrobný časový plán postupu k měnové unii a popisuje rozdělení do tří etap.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013
PÍSMO NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (4)
Řím – od království (přes republiku) k císařství
Kdyby už peníze nebyly vynalezeny, postarali by se o to určitě staří Římané. Jejich pragmatický vztah k tomuto prostředku směny vyjadřuje nesmrtelná věta PECUNNIA NON OLET (peníze nesmrdí), inspirovaná ekonomickou politikou císaře Vespasiána. Pojmenování peněz ve větě, která se císaři přisuzuje, vytvořili jeho dávní předkové. Jejich prvotním platidlem byl dobytek – PECUS. Když pak začali platit kusy kovu na váhu, pojmenovali je PECUNNIA.
„Vítej domů Kornelie. Tak jaké to bylo v Římě?“ Příchozí si přisedl k sousedovi pod olivovník a rozpovídal se. „Klid a zároveň trochu smutno. Teď, po smrti císaře, je vládcem Marcus Aurelius. Dělá to dobře a na svého předchůdce nezapomíná. Však jsem si také přinesl památku.“ Soused Tulius vzal s úctou do prstů minci s orlem a opisem CONSECRATIO a povzdechl: „Je to tak, Antoninus Pius byl velký člověk, ale teď už je bohem“. Jeho přítel přizvukoval: “Máš pravdu a já pořád lituji, že jsem se tehdy nedostal na slavnost a neviděl orla vzlétat z hranice“. Takzvané konsekrační mince, ke kterým se ještě vrátíme, patří až do doby panování římských císařů. Při sledování počátků v ý voje římského mincování je ale potřeba se vrátit o hodně zpátky. Jestliže si antické Řecko musíme promítat na více oblastí jižní Evropy a Středomoří, pak Řím si spojujeme především s Apeninským poloostrovem.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2018.
MINCE-ČNB.CZ