Nejdéle obíhající bankovka
Stokoruna vzoru 1961 je v naší novodobé historii vůbec nejdéle platná bankovka a není tedy divu, že nás má stále čím překvapovat.
Vedle dosud nepublikovaného výskytu dvou typů číslovačů1 (secesní nový „1a“ a secesní malý „1c“) u série „R“, či ne zcela osvětlenou problematiku okolo sérií D jde tak i nově o bílý kolek, na nějž bychom tímto článkem chtěli upozornit.
Nejdříve si krátce shrňme historii této bankovky. Ta se de facto počíná již peněžní reformou z roku 1953, kdy se do oběhu dostaly státovky podle ruského vzoru, které svým provedením a ochranou proti falzifikaci ani zdaleka neodpovídaly tehdejším standardům2. Není proto divu, že se krátce po jejich uvedení do oběhu začaly vyskytovat více, či méně zdařilé padělky. Díky jejich narůstajícímu počtu tak už koncem téhož roku vláda a vedení centrální banky zvažovalo tisk nové, obměněné, emise, která by graficky vycházela ze vzorů 1953, ale pro větší ochranu by se líc vyvedl měditiskem. Ovšem tento plán, stejně tak jako soutěž z roku 19553, nedošel až do konečné fáze realizace. Namísto toho se Ministerstvo financí na přelomu února a března 1959 usneslo na vypsání zcela nové soutěže na nové padesáti a stokoruny. U stokoruny se k realizaci přijal návrh pplk. Heřmana, který byl po několika úpravách (změna barvy z hnědé na zelenou, uvažovaný sedmiciferný číslovač…) předán Státní tiskárně cenin (STC), která následně 1. února 1961 započala s jejím tiskem.
Zde v STC poté probíhal tisk všech variant sérií prvního vydání, vyjma let 1964/65, kdy se z kapacitních důvodů zadala výroba série D závodu Goznak4 v SSSR. Tisk prvního vydání byl následně ukončen až roku 1987 v souvislosti s nově připravovanou stokorunou brunovského emise. Ovšem vlivem politických událostí z přelomu let 1989/90 byla centrální banka přinucena ukončit produkci nově vydané 100 Kčs 1989 s portrétem Klementa Gottwalda a naopak zahájit výrobu druhého vydání stokoruny vzoru 1961. Rozdíly obou vydání, stejně tak jako varianty I. vydání, detailně popisuje ve svém katalogu Jan Bajer5 a není tedy nutné je podrobněji rozvádět. Pro upřesnění si uveďme jen detaily kolem II. vydání. V něm se tiskly celkem tři série, a to část sérií X25–X48, dále X49–X96, G01–G96 a konečně M01–M24, které více popisujeme v přiložené tabulce6.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2011
ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (33) Známky na železnici I.
Kovové známky jako náhrada či předplatné jízdného podobné ražbám vydaným městskými dopravci, jež byly popsané v M+B 4/2011, nejsou z našich železnic známé.
hromadná přeprava osob po kolejích není vymožeností starého data. Poprvé se železniční vagóny tažené koňmi daly do pohybu 2. srpna roku 1832 z Českých Budějovic do lince, první veřejné železnici na evropském kontinentě. Brzy však koňskou sílu nahradila pára. Éru pravidelné železniční dopravy u nás zahájil vlak tažený parní lokomotivou, který vyjel 6. června 1839 na trati Vídeň Břeclav. následující doba byla v Rakousko-uhersku obdobím prudkého rozvoje železnice, na kterém se významně podílely soukromé společnosti1. Jejich názvy zachycují známky, které vydaly na železnicích působící organizace.
Zachovaly se však známky pomocných či návazných zařízení, jakými jsou kupříkladu železniční výtopny, dílny a opravny, nádražní restaurace, úschovny a podobně. Nejpočetnější skupinou ražeb spojených se železnicí jsou ražby potravinových skladů. Nutno konstatovat, že účel některých známek se železničním emblémem není z jejich obrazu jasný.
K železnicím patřily zaměstnanecké konzumní spolky, které pro své interní potřeby emitovaly známky k nejrůznějším účelům, především však s peněžní nominální hodnotou. Většinou mají vyobrazené železniční emblémy a často krácený, zpravidla německý název železniční společnosti, při které spolek působil.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2016.
MINCE-ČNB.CZ