Ze světa kovových známek (11) Hrací známky I.
Ražba hracích známek má v Čechách poměrně dlouhou historii.
Spielmarky či známky
ku hře, jak se nejstarší nazývaly v obou úředních jazycích Českých zemí v období
Rakouska-Uherska, ale nedoznaly u nás tak velkého rozšíření jako v Německu, kde je
razily zejména norimberské ražebny od 19. století v tisících druzích.
Když ve druhé polovině 17. století skončilo počítání na linkách (viz M&B 4/2010, str. 11 ) a přestalo se užívat početních peněz, které ztratily svou původní funkci, jejich výrobci
ještě dlouho dále označovali své ražby jako početní peníze – Rechenpfennige, ačkoliv to byly žetony1 s obrazovými motivy zrcadlícími politickou situaci především v Německu či v zemi, kam směřoval jejich export. Od konce 18. století začali výrobci početních peněz značit své produkty ražené někdy ze stejných razidel, která byla užita u početních peněz, nejprve francouzsky Ietton, Jeton, později i německy Spiel Mark, Spielmarke a Spiel Münze2. V 19. století se špílmarky staly hlavním výrobním sortimentem norimberských ražeben, i když ještě ve druhé polovině tohoto století někteří výrobci patrně z tradice ojediněle některé ražby značili Spiel und Rechenpfennig. Ražbou hracích známek norimberské ražebny pokračovaly v tradici odvíjející se od konce 15. století. Dominantní postavení získala v této oblasti firma Lauer, činná doposud. Od 19. století byly v Německu ražené i speciální hrací známku pro určité karetní hry, jakými byly skat, poker, bridge, Boston či whist. Tento typ hracích známek české provenience není znám.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (13) Církev doby klasicismu – zmrazené naděje
Konzervativní katolická hierarchie závěru 18. a začátku 19. století spíš sledovala než určovala vývoj Evropy.
Už před revolucí byly ve Francii v katolické církvi patrné dva tábory, zjednodušeně řečeno modernisté a konzervativci. Podobně jako tomu bylo u státní a šlechtické heraldiky, i ta církevní na sebe vzala střízlivé klasicistní formy. Také její klid a vyváženost však byly ve zvláštním rozporu s dramatickým vývojem uvnitř církve i v jejích vztazích se světskými mocnostmi.
Ráno 29. září 1786 nasedli v Pistoji před biskupským palácem do kočáru dva muži. Zanedlouho už ujížděli krásnou toskánskou krajinou směrem k Florencii. Tajemník Paolo se s respektem zadíval na unavenou tvář svého pána, biskupa Pistoje a Prata, Scipiona d Ricci. V minulých dnech se vydal ze všech svých sil, když řídil synodu, které se zúčastnilo skoro tři sta biskupů. Ale stálo to za to. Schválené synodní dekrety, které vezou ukázat velkovévodovi Leopoldovi, s Boží pomocí konečně pohnou církví správným směrem. Toskánský velkovévoda Leopold, bratr císaře Josefa II., byl spokojen. Do jeho plánů církevní reformy, kterou uskutečňoval uvážlivěji než jeho bratr, zapadaly výsledky Pistojské synody do
cela dobře. Snad ale byly přece jen příliš radikální. Církev se vrací ke své původní čistotě, kterou přinesl Kristus, ruší se inkvizice, mše se mají celebrovat v národních jazycích, zavede se jediný řeholní řád a všechny ostatní se zruší, stejně, jako se nedávno stalo jezuitům... Leopoldovy rozpaky byly na místě.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2016.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
MINCE-ČNB.CZ
